Přezdívka YogaChick je spontánním výmyslem našeho excentrického kamaráda íránského původu. Bravurně se mu podařilo jméno rozšířit mezi všechny naše společné známé, takže spousta z nich ani netuší, že moje pravé jméno je Míša. Když tedy došlo na výběr uživatelského jména na mém Instagramu, nemusela jsem dlouho vybírat. 


A jakže jsem se to vlastně dostala k józe? Přestože dát si nohu za hlavu bylo pro mě odjakživa poměrně jednoduché, moje cesta k józe jako takové rozhodně přímá ani jednoduchá nebyla. Jóga mi připadala vždycky neuvěřitelně nudná a trošku divná. Z mojí první lekce, na kterou jsem šla před více než deseti lety jsem odešla znuděná, s pocitem promarněných šedesáti minut během kterých jsem se dokonce ani nezpotila a s předsevzetím, že 'tam mě teda už nikdy nikdo nedostane'. Uplynulo dalších pár let a s první (a zatím poslední) kancelářskou prací přišly i bolesti zad. Moje spolubydlící mi tenkrát řekly, že s nimi musím začít chodit na jógu a záda bolet přestanou. Přemohla jsem svou nechuť a dala józe druhou šanci. A voilá - záda bolet přestaly a dokonce jsem se i trošku zapotila. Zakoupila jsem tedy první permanentku a každé úterý se těšila - ne ani tak na lekci, jako na dobrý pocit, který přišel po ní. A po nějaké době jsem zaslechla naší instruktorku, jak vypráví své kamarádce v šatně, že když začala dělat jógu, byl to pro ní jen další z řady sportů a s postupem času se začal proměňovat i její život, její hodnoty a pohled na svět. Neměla jsem tušení, o čem mluví a v duchu nad tím kroutila hlavou. Až za dva, tři roky jsem s překvapením zjistila, že se mi stalo to samé. Změny byly velice nenápadné a pomalé, o to však trvalejší. 


Jedna z prvních byla výpověď z práce a jednosměrná letenka do Španělska. To byl také první okamžik, kdy jsem si jógu začala užívat. Koupila jsem si první podložku a začala cvičit doma podle videí na youtube. V té době jsem na žádném místě na světě nepobyla déle než pár měsíců a jóga byla fajn, jelikož jsem k ní nepotřebovala nic, dokonce ani tu svou krásnou podložku. Tenkrát jsme byly fajn kamarádky, jóga a já, párkrát do týdne jsme spolu zašly na kafe, občas si zavolaly, ale žádná vášeň mezi námi nebyla. A tak by to asi bylo bývalo pokračovalo dál, nebýt mé cesty do Indonésie. 


Na Bali, v tom voňavém ráji na zemi, jsem se do jógy bláznivě zamilovala a nechtěla bez ní dál žít. Indonésie je kouzelná země, kde se lidem plní tajná přání a život je o kousíček snazší. Připadalo mi tedy nad slunce jasnější, že pokud chci absolvovat kurz učitele jógy, existuje jen jediné místo na zemi k tomu předurčené - Ubud. Zasáhl ale osud v podobě mého bankovního účtu, který mě postavil nohama zpátky na zem. Plná pozitivní balijské energie jsem se nehodlala svého snu vzdát, vytvořila 'vision board' a začala pátrat po dalších možnostech. 


A zde začíná další kapitola mého dobrodružství a setkání s nejbarevnější a nejkontroverznější zemí na světě - krásnou Indií. Zemí kterou můžete milovat, můžete ji nenávidět, nic mezi neexistuje. Já ji miluji i nenávidím a rozhodně si tím neprotiřečím. Měsíc jógového kurzu v Rishikeshi byla jedna z nejintenzivnějších zkušeností v mém životě. V šest ráno jsme každý den začínali pranajámou, meditacemi a zpíváním manter, následovala pětiminutová přestávka na trochu jogínského čaje a hurá na další dvě hodiny cvičení ásán. Tímhle tempem jsme nedostali snídani sestávající z ovesné kaše a jogínského čaje před 10:30, což je pro milovníka spánku, velkých snídaní a kávy jako jsem já opravdu náročné. Byl to ovšem jen začátek. Pokračovali jsme hodinami východní filozofie s naším oblíbením 'guru' doktorem Sushilem. Pocházíte-li z České republiky, je těžké se nad jeho jménem nepousmát a přiznám se, že před prvním setkáním s ním jsem měla trošku strach, zda jsem někomu nenaletěla. Stačilo ale pár minut v jeho přítomnosti a bylo jasné, že je to člověk na svém místě, kterého můžete fascinovaně poslouchat hodiny nebo dny stále se budete učit něco nového. Po hodině s ním následoval velice jednoduchý a samosebou vegetariánský oběd a pak hurá na hodinu anatomie, jogínský čaj, workshopy, jogínský čaj, cvičení a k večeři čočka s rýží a ... ano, jogínským čajem. A takhle to šlo každý den, bez přestávky až do konce kurzu, pouze s jednou kulturní vložkou v podobě Shankhaprakshalany - jogínské očisty těla, jejíž detaily zde nebudu popisovat, řeknu jen, že během ní se člověk naučí o svém těle více, než na zmíněných hodinách anatomie. Strava na kurzu byla monotonní, jednoduchá, vlastně spíš nudná, nevýrazná a mdlá. Zářivý úsměv našeho kuchaře nám ale vše vynahradil a v momentě, kdy nám po úspěšně složených závěrečných zkouškách uvařil to nejbáječnější jídlo plné chutí, barev a vůní, přesně jak si v Indii představujeme, jsme pochopili, že za jednoduchostí stravy byl jasný záměr. Byla to hodina filozofie převedená v praxi - no attachments - oprostit se od všeho hmotného, od všech požitků a soustředit se na duchovní růst. To se vám tedy povedlo, doktore Sushile!


Od získání certifikátu pro učitele jógy se moje vlastní praxe vydala na vlastní, dosti hrbolatou a klikatou cestu, lemovanou úžasnými lidmi, skvělými zážitky, plnou radostí, starostí, fyzické bolesti i uvolnění a především poznání, že čím dál jdu, tím méně vím a tím více si tu svou cestu užívám, právě proto, že, i když často sdílená s ostatními, je moje. Zkouším všechny možné styly i odvětví a střídám je podle toho, co zrovna potřebuji a přitom se snažím nepodlehnout tlaku západu a mít na paměti slova Dr.Sushila o tom, že jóga je jen jedna.


Pokud jste tedy dočetli až sem a máte chuť se na mou cestu, byť jen na okamžik přidat, budu moc ráda, když to uděláte. Namaste!


 .